V pátek 1. června uplynulo pětašedesát let od chvíle, kdy
v Československu proběhla měnová reforma, velká peněžní loupež nebo
zkrátka jen „měna“, jak říkávala většina z těch, kteří naoktrojovanou a
nevýhodnou výměnu peněz zažili.
Současně uběhlo také pětašedesát let taky od prvního velkého
povstání proti komunistům v celém východním bloku. Došlo k němu
v Plzni (i když učebnice a wiki většinou mluví o Berlíně) a já mu před
dvěma lety věnoval i kus románu Rubikova kostka, kde na reformu a okolnosti
měny vzpomínali lidé, kteří nepokoje na západě Čech zažili.
Do knížky se takových fiktivních vzpomínek dostalo
dvacet, vzniklo jich ale víc, jenom se, jak už to bývá, vykutálely při editaci.
A i když s tím literatura nepracuje, tak jako zná film režisérské
sestřihy, můžeme zkusit k výročí „plzeňského června“ writer’s cut: Nepublikovaná
vzpomínka jednoho z účastníků demonstrace na náměstí Republiky, hořce-hořká
groteska, se v pracovní verzi jmenovala „Červená“ a s nonšalantní
arogancí ji vyprávěl hlas Jiřího Adamíry.
Červená
„Pro
účast na plzeňských bouřích mne hned druhého dne zatkli a deportovali do
vazební cely borské věznice. Vyšetřovatele, kterého ke mně přidělili, bychom
potom mohli považovat za vzorovou ukázku tehdejších… inu, povězme, že norem. Byl to ještě chlapec, zřejmě o
několik let starší než já, ovšem s tváří abiturienta… a zjevně zcela bez
vzdělání. To mělo… do jisté míry absurdní následek. Když se mnou hovořil,
zvláštním způsobem se v jeho projevu mísilo pohrdání… se zastřeným
respektem k doktoru práv… ačkoliv mne zkoušky teprve čekaly.
Aby tento svůj nedostatek zakryl, stál
během našich rozprav u okna… a díval se do dvora věznice. Zřejmě se
v biografu dozvěděl, že takto má výslech probíhat, chce-li dát najevo
zdvořilý odstup. Jeho pokusy o distingovanost však působily poněkud… toporně a
pokaždé, když jsem se odklonil od… vytýčené a… předpokládané linie výpovědí,
zcela selhávaly. Tak to u lidí, jimiž snadno otřásá prchlivost, bývá poměrně
často.
Během naší úvodní… besedy mne chlapec
postupně obvinil z toho, že jsem se podílel na obsazení justičního paláce
ve Veleslavínově ulici a že jsem buržoazní živly navedl ke spisům, jež následně
hořely před budovou. Prý jsem je rovněž, coby osoba znalá právního prostředí,
upozornil na kancelář předsedy soudu a… nabádal je, aby se do ní pokusily
proniknout. V neposlední řadě jsem měl po vyrabování justičního paláce
navést tytéž živly na příslušníka policie, jehož tyto surově zbily a vrhly do
řeky Mže. Pěkné, nikoliv?
Sluší se uvést, že v popisu událostí
nechyboval. Informace o dění ve městě měl… překvapivě přesné. Jak jsem již
řekl, rozhořčení dělníci ze Škodových závodů skutečně vnikli do justičního
paláce a zčásti jej vyplenili. Můj podíl na celé věci byl ovšem poněkud…
zveličený. V té době bych přeci rozhodně neraboval budovu, kde jsem chtěl
po promoci působit. Pravdou však zůstává, a ani v tom se vyšetřovatelova
akta nemýlila, že jsem rozhněvaný dav upozornil na muže v civilu, jenž si
jejich konání, povězme… fotograficky dokumentoval. Jistě ne pro svou potřebu.
Své zvídavé, a pro mne velice obohacující
interview chlapec zakončil nečekanou pointou, jež vyjevila rovněž jistou…
netaktnost, neb se ukázalo, že byl celý předchozí rozhovor prakticky zbytečný.
Tehdejší orgány činné v trestním řízení se totiž vyznačovaly zejména jednou
věcí: Utkvěle trvaly na předem vytvořeném konstruktu, jakkoliv mohl být…
absurdní.
‚Váš pan otec je prý v Londýně
komfortně zajištěn, inkasuje od Angličanů. Nerozumím tomu, proč vás nechal
tady,‘ pověděl mi, když už se zdálo, že je s výslechem u konce.
Podivil jsem se, že můj otec dlí ve
Spojeném království, avšak vyšetřovatel pouze přitakal. ‚Jistě, přece Hubert
Ripka!‘
Namítl jsem, že Hubert Ripka mým otcem
není.
‚Promiňte, pan bratr. Ale to je mezi vámi
tolik let?‘ podivil se.
Musel jsem mu odpovědět, že Hubert Ripka…
není ani můj bratr.
‚Tak že by strýc? O něm nebyla řeč!‘
oponoval.
Neptal jsem se, kde a s kým by řeč
býti měla. Řekl jsem, že strýce nemám. To chlapce poněkud… znejistilo, opustil
tedy svou pozorovatelnu u okna, přešel k pracovnímu stolu a dlouze
listoval v podkladech. Nakonec se k oknu mlčky vrátil.
‚Bude pro vás přínosnější, když se
přiznáte,‘ napomenul mne.
Rád bych věděl k čemu, pověděl jsem
mu. Snad k tomu, že je Hubert Ripka má přízeň?
‚No ovšem!‘ zvolal, zjevně potěšen plody
své… svědomitě nastudované vyšetřovatelské metody. ‚Vidíte, jak snadné to je.‘
Namítl jsem, že nešlo o přiznání, ale o
otázku. To ho popudilo.
‚Nejste tu od toho, abyste kladl otázky!‘
zakřičel. Zřejmě nabyl dojmu, že… přichází o autoritu.
Dobrá, omluvil jsem se mu… a zeptal se, co
si tedy ráčí přát vědět.
‚Jak jste spřízněn s Hubertem
Ripkou?‘
Vyšetřovatelova obsese uprchlým politikem,
kterého jsem znal leda ze zlostných karikatur v tehdejším tisku, působila
poněkud… monotónně.
Upřímně… nijak, přiznal jsem. Nejsem
nijak spřízněn s Hubertem Ripkou. Měl bych snad být?
Tato odpověď… chlapce překvapila natolik,
že mu vylétla z ruky versatilka, kterou celou dobu točil mezi prsty. Postavil
se naproti mně a pod okem mu škubal… rozhořčený tik. Dlaní mne udeřil do tváře…
a protože to jediné, čím doopravdy disponoval, byla síla, skončil jsem se i se
židlí na špinavé podlaze. Poté stál mnou hlavou a křičel: ‚Ty kolaborantská
svině, tak už přiznej barvu!‘
K přiznání mne posléze… donutil
botou. Zřejmě nevěděl, že krev obvykle bývá červená.
–
Druhý výslech proběhl uprostřed noci.
Chlapec se rozhodl, že mi tentokrát udělí… lekci z výtvarného umění. Na stěně
za jeho stolem totiž visel obraz, novozákonní výjev, dle mého soudu poněkud…
nemístná výzdoba pro komunistický kriminál, ačkoliv… Muž v turbanu držel ve
zkrvavených prstech mísu a v ní ležela… uťatá hlava Jana Křtitele.
Polonahá Salóme se své trofeje štítila a nepřirozeně zkřivenou ruku
v afektu držela nad Křtitelovými ústy. Než se ale chlapec přikročil ke
své… lektorské úloze, pocítil potřebu demonstrovat, že vládne rovněž znalostmi…
z oboru lingvistiky.
‚Ripka není právě typicky české příjmení,
nemyslíte?‘ zeptal se mne v úvodu naší rozpravy.
Přisvědčil jsem, že by mohlo působit
cizokrajně.
‚Není náhodou německé?‘ vyzvídal.
Inu, odvětil jsem, že to je nakrásně
možné.
Po této odpovědi mé jméno několikrát
s jistou… rozverností zopakoval, přičemž se, nepříliš úspěšně, pokoušel o
německou výslovnost: Karel Ripka, Karl Riebka, Karl… Rübke… Bylo to komické.
‚Máte tedy německé kořeny?‘ zjišťoval a já
ho zjevně potěšil svou odpovědí, že mi to sice není známo, ale že to u předků
samozřejmě nejde vyloučit.
‚Zajímavé… zajímavé,‘ pronesl už spíše do
nočního dvora než k mé osobě. Poté přešel ke stolu… posadil se… a otevřel
rudá akta, aby mne seznámil s obviněním podle paragrafů trestního řádu.
Sluší se uvést, že působil poněkud… znaveně. Zřejmě ho zmáhal počet rozhovorů,
které musel vést s ostatními účastníky plzeňských bouří.
‚Asi byste své činy dovedl klasifikovat
sám…‘ pověděl s mírným studem.
Zdvořile jsem přikývl a on mne vyzval,
abych tedy příslušné paragrafy jmenoval. To jsem ale odmítl, neb se mi jevilo
jako nevkusné, abych vznášel obvinění sám proti sobě. S tím po kratší
výměně názorů nakonec souhlasil i on, a ujal se přednesu. Šlo mu to
bravurně.
Za prvé: Sto padesát čtyři, čili trestný
čin pohrůžky násilí na výkon pravomoci soudu. Tím měl zřejmě na mysli onen útok
na předsedu justičního paláce.
Za druhé: Sto sedmdesát sedm, násilí na
veřejném činiteli, přesně podle mého očekávání.
Za třetí a poněkud… nečekaně také paragraf
dvě stě čtyřicet pět, čili rozkrádání majetku v socialistickém
vlastnictví.
‚Je to tak v pořádku?‘ ptal se.
Namítl jsem, že si nejsem vědom toho, že
bych kdy odcizil socialistický majetek. Ubezpečil mne, že samozřejmě nikoliv, a
proto… jsem se jej musel zeptat, na základě čeho mne tedy z rozkrádání
tohoto viní.
‚Nemluvíme o rozkrádání, ale o
poškozování,‘ odvětil. ‚Za vyrabování soudu.‘
Namítl jsem, že v tom případě bychom
měli hovořit nikoliv o paragrafu 245, ale přesněji o 245a.
Usmál se. ‚Tak to vidíte…nezlobte se,‘
pokýval hlavou a versatilkou opravil příslušnou chybu. ‚Ačkoliv… podle mne je
taková klasifikace nedostačující. Tuším… tuším, že bych dokázal objevit i
ledacos jiného,‘ dodal, aniž by podal další vysvětlení, znenáhla se postavil a
ukázal k Salóme za svým stolem: ‚Líbí se vám ten obraz?‘
Nikdy jsem neholdoval výtvarnému umění,
ovšem… onu malbu bychom za umění ani považovat nemohli. Odvětil jsem proto, že
nikterak zvlášť.
‚Opravdu ne?‘ chtěl vědět a zněl nadmíru
zklamaně. Abych chlapce potěšil, doplnil jsem, že má… poměrně zdařilé zvolené
barvy, neb nic jiného pochválit nešlo.
‚Tušil jsem, že oceníte jeho kvality,‘
zaradoval se. ‚Možná byste i uhodl, kdo je jeho autorem.‘
Namítl jsem, že nikoliv, ovšem to
vyšetřovateli nestačilo.
‚Ale prosím vás, dá se to poznat na první
pohled!‘ trval na svém, ačkoliv bychom… mohli oprávněně pochybovat o tom, že
ovládal rozdíl mezi kresbou a malbou. ‚Obraz před nedávnem nakreslil jeden váš
dobrý známý, náš… vážený chráněnec z bloku D.‘
Neměl jsem ponětí, kdo by mohl být oním…
dobrým známým. Představa malířského stojanu a olejových barev v celách
bloku D se navíc později ukázala jako poněkud… absurdní. Takřečený Kreml totiž
neplatil za nejkomfortnější část borské věznice a to zejména kvůli… laskavé
péči zdejších dozorců. Pokud mne paměť neklame, svůj prohřešek, prohřešek
odlišného názoru, si zde odpykávali vysloužilí politici i… stará generalita. Ze
své pozdější zkušenosti mohu rovněž sdělit, že v bloku D bezpočtukrát
došlo k nešťastnému incidentu, kdy vězeň nejprve sám sebe ztloukl a poté
obdržel oprátku, aby přetěžovaným dozorcům ulevil v jejich… povězme,
pracovním vytížení. Je proto nasnadě, že podobně… přátelské prostředí nemohlo
dvakráte přát uměleckým projevům, ačkoliv se mne vyšetřovatel pokoušel
přesvědčit o opaku.
‚Dám vám nápovědu,‘ pravil od okna. ‚Váš
přítel do obrazu skryl hlavní vášeň svého života. Pozorně si prohlédněte ruku
zpodobněné dívky. Něco vám přeci musí připomínat, právě vám!‘
Hlas chlapci začínal skřípat a já neměl
sebemenší tušení, kam svou otázkou míří. Gesto Salóme mohlo při troše dobré
vůle připomínat držení rukou, jak je známe, inu, kupříkladu z maleb egyptských
faraonů. To však vyšetřovatel slyšet nechtěl.
‚Nekažte mi radost, vy, s tak
německým příjmením. Vidíte, jak je zalomená? Zalomená!‘ zdůrazňoval.
Nevydal jsem ani hlásku, čímž jsem jej
bohužel přinutil k tomu, aby zvedl hlas a zakřičel: ‚Ty fašistická svině,
nedělej, že nepoznáš háknkrojc!‘ Následně opět pocítil onu podivně nutkavou potřebu
demonstrovat svou fyzickou převahu. Říkal tomu… pozdrav dělnické třídy.
Ještě než povolal ostrahu, aby mne zvedla
a doprovodila do cely, svěřil mi, že obraz namaloval německý důstojník, který
se na konci války u Plzně vzdal americké armádě. Toho člověka samozřejmě jsem
nikdy neviděl.
–
Klíčem k pochopení plzeňských bouří,
onoho… protikomunistického protestu, je skutečnost, že Plzeň sice mohla být
červená, ale nikdy nebyla rudá, respektive… mohla být sociáldemokratická, ale
z vlastní vůle by se nikdy nestala zcela komunistickou. U města, jež
neosvobodil Koněv, ale Patton, něco takového jednoduše nepřicházelo
v úvahu. To si samozřejmě museli uvědomovat i naši… mocní, můžeme však
diskutovat, nakolik si to připouštěla ona… povězme, že prostá duše, jež mne
zpovídala od okna.
‚Jak že se to říkalo? Celá Plzeň
v jednom šiku svorně zdraví Ameriku?‘ zeptal se při našem třetím setkání a
sluší uvést, že jsem zprvu znalost tohoto hesla zapřel… ač jsem si je velice
dobře pamatoval.
‚Ale neříkejte, že to neznáte. Vy jste
přece Únor nevítal, je to tak?‘ dotazoval se chlapec dál a v prstech točil
svou versatilku.
Neurčitě jsem odpověděl, že mladí lidé
obvykle postrádají zkušenost, jež by jim umožnila řádně posoudit společenské
změny.
‚Podle mých informací jste se už po Únoru
zúčastnil nepřátelské manifestace na Dukelském náměstí a pochybného průvodu
v přilehlých ulicích. Nebo chcete popřít i toto?‘
Dožadoval se odpovědi a zde jsem nic
popřít nemohl. V květnu roku devatenáct set čtyřicet osm jsme si
s ostatními oktavány opravdu připomněli osvobození… poněkud výrazněji, než
by pedagogický sbor očekával. Pomník americké armádě, který mocní ještě
nestačili odstranit, obsypaly květy i papírové vlajky Československa a Spojených
států amerických. Po dva večery městem procházely spontánní studentské průvody.
Provolávaný pozdrav Americe byl jen jedním z řady hesel, jež tehdy zněla.
Je rovněž… příznačné, že mnohé z nich se ozvaly o pět let později při
bouřích, které následovaly po… povězme, měnové
reformě, ačkoliv tím se jen držíme označení, jež používali komunisté. Dle
mého soudu šlo spíše o loupežnou snahu odvrátit státní bankrot.
‚Strana vám přesto umožnila vysokoškolské
studium. Vidíte, jakou velkorysost umí projevit,‘ pokračoval vyšetřovatel a
stále vyhlížel z okna borské věznice. ‚Vy jste ovšem touto velkorysostí
pohrdl a místo abyste nás podpořil, rozhodl jste se svou účastí na plzeňských
událostech její autoritu znovu podkopat. Připadá vám to správné?‘
Namítl jsem, že mi správná nepřišla
zejména politika strany a že o tom konečně svědčí i protesty dělníků ze
Škodových závodů.
‚Škodovy závody… to staré myšlení! Dnes
jsou to přece Leninovy závody,‘ povzdychl si. ‚A bohužel jste ve svém konání
nebyl jediný, drahý Ripko. Našli se i jiní. Politici… vojáci…‘
Přiznávám však, že mne tehdy… poněkud
zneklidnil. Nepřátelská manifestace…? Podkopávaná autorita…? Staré myšlení…?
Zřejmě si celou noc četl z příprav prokurátorů.
Nakonec mne vybídl, abych vstal a přistoupil
k oknu. Poté ukázal na prázdný prostor vězeňského dvora, který tvořil klín
mezi křídly hvězdicovité věznice a který při našich rozmluvách celé hodiny tak
trpělivě pozoroval.
‚Tady jsme pověsili generála Píku,‘
pověděl. ‚Tady se můžeš houpat i ty.‘“
***
Pozn.: Postava Karla Ripky je smyšlená. Nacistický
generál Rudolf Toussaint, který v Praze na konci války velel wehrmachtu, si
v plzeňské borské věznici opravdu odpykával poválečný trest a opravdu zde
namaloval obraz Salome (a nejen ten). Začátkem šedesátých let Československo Toussainta
předčasně propustilo do západního Německa, podle všeho poté, co kývl na spolupráci
s StB. Generála Heliodora Píku, který celou válku proti nacismu bojoval,
komunisté nechali na nádvoří borské věznice oběsit 21. června 1949.
