Gott, nebo Kryl? Plzeň, nebo Praha? Škvoři, nebo uchavci?
Brněnské nakladatelství Host 7. listopadu vydává „retromán“
Rubikova kostka, příběh Plzně a paměti. V anotaci uvádí: „Mladý učitel
Ondřej Šmíd přijíždí do Plzně na oslavu dědečkových osmdesátin. Očekává, že v
bytě svých rodičů najde idylu a ospalý klid, místo toho se ale o slovo přihlásí
tajnosti, zamlčované křivdy a vzpomínky, které i po letech vzdorují zapomnění.
Co všechno může člověk zaslechnout? Jak začala historie uchavců? A k čemu
dojde, když rozbijete keramického slona? Ondřej se musí začít ptát, sebe i
jiných, a úlomky paměti skládat jako barevné stěny Rubikovy kostky — hlavolamu,
ve kterém se rodinné příběhy mísí s osudem rodného města.“
Z rozhovoru s nakladatelem:
Umíte poskládat Rubikovu kostku?
Je to trapné, ale nechci lhát: Neumím. Na to, abych se to
naučil, jsem sice měl několik let rozmýšlení a psaní románu, ale vždycky
jsem skončil hned za startem, takže jsem do toho nakonec nenutil ani svého
hrdinu, ačkoliv… složit strakamakatý hlavolam by bylo pro Ondřeje asi nakonec
snazší než stejným způsobem kompletovat všechna rodinná svědectví, která volky
nevolky vyslechne. A to by se řeklo, že mu to jako studovanému historikovi
celkem půjde.
Důležitým tématem v knize jsou 50. léta
a bouře, které se odehrály v Plzni po měnové reformě. Čím je tahle
událost pro Vás tak důležitá?
Měla by být důležitá pro nás pro všechny. Většinou se
spokojujeme s konstatováním, že prvního června třiapadesát došlo ke křivácké
reformě, a jen občas přidáme doušku, že se proti ní v Plzni
protestovalo. Víc už nic. Jenže ten protest tisíců, byť byl lokální, má význam
velkých dějin, které přesahují město i republiku. Šlo totiž o první
hlasitý odpor proti komunistické vládě v celém východním bloku, protože
podstatně známější berlínské povstání vypuklo až o čtrnáct dní později.
A vedle toho je tu ještě jedno unikum, na které chce román upozornit:
Hlavní hybnou silou plzeňského odporu byli dělníci, což je celkem neobvyklé
v zemi, kde vlajku protestu obvykle nesou studenti a inteligence.
Myslíte, že ony „velké dějiny“ ovlivňují hodně soukromé
životy? Nebo že štěstí, lásky, zklamání a bolest prožívá člověk bez ohledu
na dějiny a stále stejně?
Velké dějiny jsou v Čechách nezvaný host. Jsem
přesvědčený, že když se nám tahle nechtěná návštěva usadí za kuchyňským stolem,
chováme se jinak a žijeme jinak i své soukromé části životů. Člověk
přece neumí být vůči vnějšímu světu imunní, notabene když si vnější svět
pozornost přímo vynucuje, jako to dělala padesátá léta. Ostatně, doložit by to
mohly i vzpomínky mých románových pamětníků.
Kniha je i takovým intimním vyznáním Plzni, čím Vás
tohle město uhranulo?
Jak to říct stručně…? Ta stará dáma uvelebená na soutoku
čtyř řek má zkrátka výjimečný životopis! Bohaté patricijské město věrné koruně,
které husitům ukradne velblouda a pyšně si ho vetkne do znaku. Současně
město se silným dělnickým živlem, který přišel s rozmachem Škodovky.
Město, které si zažilo Západ, protože ho na rozdíl od většiny republiky
neosvobodili rudoarmějci, ale Američani. Město, kde se se režim finálně
odkopal, když během reformy zasahoval proti dělníkům, ačkoliv z nich jeho
vlastní propaganda dělala národní světce. Je jasné, že rudá hvězda
nad Plzní nikdy nemohla zářit zcela jasně. Ale je to jenom jeden
z důvodů…
Podtitul knihy zní: Stručné dějiny uchavců. Kdo jsou to
uchavci?
Uchavci jsou havěť ve stanu na Zemplínské šíravě, kde se
všechno začalo. A taky „mimořádně starostliví rodiče“, jak píše Karel
Tolbec, když se ve své knížce Život našeho hmyzu věnuje škvorům. Zbytek bych
nechal na čtenářích.
