„Ves v horském údolí zaplaví kalná voda a vtrhne do ní
temnota. Dívenka Klára se musí vydat na cestu za tajemným Nebesářem, aby od něj
získala hřejivý plamen pro svou nemocnou matku.“
Pohádková báje O Nebesáři pracuje s folklorní i alegorickou
rovinou novoromantické literatury a odkazuje se na díla takových autorů, jako
byl Hans Christian Andersen, Wilhelm Hauff nebo Oscar Wilde. Lyrické
podobenství o oddanosti, dětské odvaze a tajích noční oblohy výtvarně doprovází
pětice mezzotint jednoho z nejosobitějších hlasů tuzemské výtvarné scény, akademického
malíře Jana Híska.
Vydalo karlovarské ART vydavatelství, kniha vychází rovněž
jako bibliofilie (sto výtisků).
UKÁZKA: O kalné vodě
Po půlnoci probudilo vesničany znepokojivé hučení přicházející z hor. Mohlo se zdát, že to jsou jen myslivci, kteří se svolávají k leči tím nejhlubším tónem lesního rohu – jenže proč by na hon vyráželi bez loučí a vprostřed deštivé noci? Ve skutečnosti se do údolí z příkrých kopců valila voda.
Voda to byla kalná, lačná a mocná. Stružky za domy proměnila v neklidné potoky a potoky rozburácela v dravé řeky, které braly vše, co jim stálo v cestě, a nejraději ze všeho polykaly oheň, to jediné světlo, které na zimu zbylo.
Kláru i její matku ohlušilo burácení lesních vln jako první, vždyť jejich domek stál nejvýš ve stráni, nejblíž lesu. Sotva se jejich nohy svezly z pelestí na podlahu, obepnul je mokrý chlad. „Musíme varovat ostatní ve vsi,“ zvolala Klára, brodila se ke kabátku a sahala po klice. „Klárko, ne!“ vykřikla matka. „Na to je příliš pozdě!“ vzpínala k dítěti ruku a snažila se je zastavit. Jenže to už Klára otevřela domovní dveře.
Jako mokrý jazyk obra vrazila do pokoje první běsná vlna, snědla lucernu, která blikala na stole, a děvčátko lapila kolem pasu.
„Maminko, prosím!“ zaúpěla Klára do černé tmy.
„Klárko!“ volala matka, ale to už jí druhá, zlostná vlna vrhla dívku přímo do náruče. Potom se do domu vlila ledová horská řeka.
Proudem přitisknutá na chladnou kamennou stěnu držela matka své dítě nad hlavou celou noc, zatímco se přes její tělo za ohlušujícího řevu hnala kalná, temná voda. Jako pilíř držela matka svou dceru nad hlavou až do svítání, kdy ostrý proud zeslábl, zkrotl, ztichl, až nakonec voda zcela opadla.
