» To vám byl
svět… nádherně, nádherně starej svět! «
Povídka o plzeňském číšníkovi, Hrabalově románu, hostinci Hamburk a měnové
reformě roku 1953 v aktuálním čísle literárního měsíčníku Host (č. 6).
UKÁZKA:
Já jsem jako kluk trávil celý dny v garážích, šestiletej dědic dědečkovy firmy… jistě si dovedete představit, jak se musel můj otec tetelit, když mě viděl okounět mezi plechy. Do Hamburku si mě karosáři v létě posílali se džbánem pro pivo, mladej pane, neulovil byste nám jednoho dvanácteráka? říkali mi a výčepní Bór, co jejich humory znal, protože k němu pravidelně chodívali po práci na jedno, ale, pravda, u jednoho zůstalo jen málokdy, potom už ve dveřích volal, ty má radosti, co to nevidím, myslivečka zase poslali na hon. Džbán chytal vždycky oběma rukama, jako bych byl ministrant, co při bohoslužbě předává zlatej kalich knězi, na levý ruce mu chyběly články dvou prstů, a mezitímco stáčel pivo, mě se ujal číšník Dlask. A pozor, teď přijde na řadu první hrabalovský zastavení. V tom jeho románu, nevím, jestli jste ho četl, ale možná jste viděl v televizi filmový zpracování od Menzela, tak v tom románu se objevuje vrchní Skřivánek, to je zrovna ten, co o sobě prohlašuje, že obsluhoval anglickýho krále. Mně nikdo nevymluví, že ho Hrabal napsal podle Dlaska, protože ten večer, ten večer, když jsem mu nosil pivo za pivem, jsem mu o starym číšníkovi vyprávěl, a že bylo co. On se totiž Dlask do Hamburku naprosto nehodil, byl to člověk zrozenej pro lázeňské hotely mnohem spíš než pro hostinec někde na Pražskym předměstí, ze svý práce byl totiž ustavičně nakvašenej a okolí to taky dával patřičně najevo a jenom mě jako chlapce vzal na milost, jistě proto, že ve mně viděl dítě z lepší společnosti, a mohl mít pocit, že se tak dotkne světa, co by se v něm rád pohyboval. Mezitímco stál Bór u pípy a plnil džbán, naservíroval mi Dlask párek s hořčicí, utopence nebo klatovskou klobásu, a povídal si se mnou. Popravdě, mluvil spíš on, než já, a nejčastěj o tom, a to je v tuhle chvíli obzvlášť důležitý, jak se mu ještě jako pikolíkovi U Zlatýho orla poštěstilo obsluhovat jeho jasnost krónprince Rudolfa. Já jsem z toho tehdá pochopitelně neměl pojem, ale Dlask se při vyslovování jména následníka trůnu dmul jako oficír na velký parádě a pokaždý nádavkem připojoval i svý profesní ponaučení, měl tři a člověk je nezapomene do smrti: Jíst a pít se bude vždycky; káva stojí nad pivem; ten pravý kelnrmajstršaft se ukáže teprve v hotelech na úrovni.
