» Měli
jsme to udělat? «
Od začátku léta do 9. prosince 2018 běží v plzeňském kulturním prostoru DEPO 2015 zážitková výstava 100PY věnovaná stému výročí vzniku republiky.
Centrální osu vyprávění o československém a českém
století tvoří původní literární libreto sledující osudy plzeňské rodiny
Němcových, jemuž je podřízena expozice ve vstupní dekompresní komoře (příběh Němcových
z roku 1918) a následujících pěti sálech. Ty vytvářejí kulisy pro rodinné
zvraty v letech 1938, 1949, 1970, 1987 a 2012 a současně stínují dominantní
veřejné prostory daných historických period od meziválečné kavárny, přes škodováckou
dílnu po privátní útěk do soukromí normalizační koupelny.
Závěrečný bílý sál tvořící opozici ke vstupní temné
komoře pak návštěvníkům expozice pokládá variaci české otázky, kterou spatří
pouze při pohledu do zrcadlové plochy: Měli jsme to udělat? Povšechní tvrzení uvádí, že historii píší muži. V případě
plzeňské expozice a příběhu jedné české rodiny ovšem leží konfrontace s takřečenými
velkými dějinami na „těch, které se přivdaly“. Hybatelkami jsou ženy, nositelky
rodového jména. Rozšířenou verzi rodinného příběhu doplněnou o
letopočty 1942, 1966, 1982 a 1992 nabídne ve státní svátek 28. října 2018 v hlavním
vysílacím čase pod titulem „Nositelky jména“ Český rozhlas Plzeň.
UKÁZKA: 2. května 1949 (Cizí těleso)
„Obchod musí řídit mužskej,“ říkával František Bém, dokud byl ještě živ, a Manka se otcovy rady vždycky držela. Stejně jako on sice věděla, že jejímu muži chybí živnostnická letora a že se zákazníky svede leda klábosit, ale na tom sešlo jen pramálo. Sama přece mezi sklem a porcelánem vyrostla a ráda se přičinila, když obchod živil jejich rodinu. V takových dnech stačilo, že mu Jan, uvyklý na úsměvy ještě z číšnických let, dává přívětivou fazonu.
Onoho rána, kdy spolu za svítání procházeli Tylovou ulicí, už ale byla po tom všem veta. A Janovu tvář kryla krusta bílé glazury. Neusmíval se, tak jako řadu minulých týdnů, a na plané a těkavé vyprávění, kterým se ho Manka snažila rozptýlit, nijak nereagoval. „Není všem dnům konec. Oni se nezastaví,“ varoval ji před dvanácti měsíci, když se nad městem čerstvě třepotaly rudé prapory a nová moc si pro sebe usurpovala všechny větší podniky. „Slyšíš sama, co pro ně jsme. Pijavice. ‚Cizí těleso v lidovém hospodářství‘,“ předčítal z novinových ústřižků.Tehdy v květnu se ještě pokusil navrhnout, aby se své prodejny i obchodu po tchánovi zbavili. Dokud je čas. Manka ale řekla „ne“, třebaže pro kuchyňské zboží lidé přicházeli málo a k objednávkám servisů i výčepního skla se Němcovi dostali jen zřídka. Řekla „ne“ a navíc muži vyčetla, že hledá první příležitost, jak se vzdát všeho, co pro ně otec celý život budoval. A Jan, její milovaný Jan, se s ní už dál nepřel.Teď se blížili ke zdem závodu. Nestál o její doprovod, ale Manka se nikdy nedala odbít, a zatímco si připaloval poslední cigaretu, doptávala se, co má uvařit. „Odpoledne napíšu s Honzíkem úkoly,“ odpověděl nepřítomně.Objednané zboží poprvé nedostali v říjnu. Nepřišly čtyři čajové konvice, dvě teriny ani tři sady vinných sklenic. Totéž se opakovalo i v listopadu, kdy se Manka snažila zásobit na předvánoční trh. Kdo chtěl kupovat, mohl kupovat u Šoltyse, který svůj obchod převedl pod střechu národního podniku – a za pultem zůstal aspoň jako jeho vedoucí. Když se o takové možnosti bavili Němcovi, Manka ji odmítla. „Máme věrný zákazníky. Pochopí, co se děje, a pár dní nám počkají,“ oznámila rozhodně. A Jan, její milovaný Jan, už víc nenamítal.Po svátcích se mezi poloprázdnými policemi objevila neohlášená kontrola. Dvojice dělnických inspektorů pročítala účetní knihy a pročesávala sklad. Když Manka v kapse manželova kabátu našla další výstřižky, ve kterých se o malých obchodnících psalo jako o šmelinářích a živné půdě reakce, zabalila do nich neprodejnou sadu napoleonek. Naskladnil ji ještě její otec.Od nového roku Němcovi nesměli kupovat oblečení a jídlo v přídělových lístcích. Zbyl pro ně jen volný a násobně dražší trh… a kasa chřadla. A třebaže se Manka otáčela o to rychleji, už sama věděla, že je ovinou rudé prapory.Konec přišel v dubnu. Nový zákon dovoloval zbavit člověka jeho živnosti, když si to žádal celek – a celek byla strana, celek byl lid. Jan ze dne na den přišel o živnostenské oprávnění a s ním i o obchod a práci. Číše se tříštily, šálky pukaly. A teď, po rozbřesku, zůstal její milovaný muž odevzdaně stát před branou Škodových závodů. „Jeníku,“ přistoupila k němu a ruku mu položila kolem ramen. „Nějak bude,“ řekl a zdálo by se, že mluví klidně, ale Manka cítila zimniční třas jeho zad, slyšela, jak se přerývavě a zhluboka nadechuje. Nakonec se odtáhl, natočil se ke své ženě tak, aby si viděli do tváře, zkontroloval hodinky a pokusil se o úsměv. Zostuzeně sklopila hlavu a pohled jí znovu padl na Janovy prsty, uvyklé celý život jen na porcelán a sklo.„Už je čas,“ pověděl. „Musím jít.“ „Co jsem ti to jenom udělala,“ rozplakala se a složila tvář do dlaní.
